Návštěva překrásné památky – kláštera Visoki Dečani
Byl teplý říjnový den a my jsme si mohli užívat krásného babího léta. V pátek jsme vstali brzy ráno a vyrazili jsme z Velike Hoči, v níž jsme se předchozího dne ubytovali. Naším prvním cílem se stal klášter Visoki Dečani (facebook stránka ZDE). Ten patří k nejvýznamnějším a nejkrásnějším srbským památkám na Kosovu a Metohiji. Je zapsán na seznamu UNESCO. Klášter byl postaven v první polovině 14. století. Leží v západní Metohiji a v jeho okolí žijí dnes již jen Albánci, srbští mniši jsou tak v oblasti prakticky osamoceni. Situace je zde nadále napjatá a proto je klášter snad posledním srbským objektem na Kosovu, který musejí hlídat mezinárodní síly KFOR. Ostatní srbské památky a svatostánky střeží namísto KFOR kosovská policie. Přivítal nás zde místní mnich Petr a provedl nás klášterním chrámem. Obdivovali jsme krásu tohoto velkolepého díla a vyslechli jsme si od našeho průvodce mnicha Petra velmi zajímavý výklad. Poté nás Petr pozval do jedné z klášterních budov, v níž jsou přijímáni hosté. Zde nás mniši pohostili šálkem kávy a rakijí a následoval velmi zajímavý rozhovor o situaci kláštera a životě v něm v podmínkách okupace.
Bezpečnostní situace v okolí kláštera a v tamním západometohijském regionu
Jak již bylo řečeno bezpečnostní situace je v tamním kraji nadále špatná a většina místních Albánců vnímá srbské mnichy v klášteře nepřátelsky. Nemají k tomu přitom žádný důvod. Srbští mniši se totiž k Albáncům chovají a vždy chovali přátelsky a s láskou. Za války v letech 1998-1999 skrývali mniši v klášteře na 200 albánských civilistů, aby je tak ochránili před srbskými paravojenskými oddíly, které se bohužel mohly občas dopustit zločinů. Před válkou klášter navštěvovali a modlili se v něm nejen Srbové, ale také Albánci jak katolického tak i muslimského vyznání. I oni se ke klášteru chovali s úctou. To však skončilo s válkou a následnou okupací.
Srbský klášter je albánským extrémistům trnem v oku. Zpočátku se jej snažili zničit tak jako řadu jiných srbských svatostánků. Klášter od roku 1999 chrání italské jednotky KFOR. Albánští extrémisté na klášter opakovaně zaútočili palbou z minometů, naštěstí se jim jej nepodařilo vážnějším způsobem poškodit. V posledních několika letech už ale k podobným útokům nedochází. Albánci změnili taktiku, už nechtějí klášter zničit. Naopak chtějí si jej přisvojit, tvrdí že se ve skutečnosti prý jedná o „albánský“ klášter, což je ovšem naprostý nesmysl. Ve městě v sousedství kláštera existuje sdružení albánských historiků, kteří se zabývají vytvářením této nesmyslné teorie. Albánští demonstranti se tak v posledních několika letech neúspěšně pokoušeli klášter obsadit. Klášter pokaždé zachránili italští vojáci KFOR. Vedle toho se čas od času objevují v blízkosti kláštera albánské nacionalistické grafity. S italskými okupačními jednotkami mají místní mniši velmi dobré zkušenosti již z doby druhé světové války. I tehdy, stejně jako dnes, chránili italské okupační jednotky klášter před útoky albánských šovinistů a zabránili tak jeho zničení. Italští okupanti chránili tehdy klášter v letech 1941-1943.
Bohatá výzdoba kostela vás ohromí již při vstupu.
Mniši nám říkali, že Italové sice nejsou příliš schopní vojáci, mají však velmi dobrou duši a ke klášteru chovají velký obdiv a respekt jakožto k významné kulturní památce. Mnichům pomáhají po všech stránkách, když potřebují mniši cestovat po okolí, Italové je vždy ochotně doprovázejí, aby je ochránili. Z dřívějších cest po Kosovu víme, že vedle Italů se k Srbům chovali korektně také francouzští či španělští vojáci KFOR. Čeští a slovenští příslušníci KFOR byli přímo prosrbští. Naopak proalbánští a vůči Srbům ostře nepřátelští jsou američtí, němečtí a britští vojáci KFOR. Ti opakovaně podporovali albánské extrémisty při provádění etnických čistek na Srbech.
Mniši se snaží vycházet co nejlépe s kosovsko-albánskými úřady a institucemi, tak aby mohl klášter za daných podmínek pokud možno bez problémů fungovat. V Prištině jsou v poslední době stále vlivnější mladí albánští politici a úředníci vzdělaní na západě, kteří mají ke klášteru kladný vztah, nevadí jim, že je srbský a snaží se mu pomoci. Stejně tak se klášteru snaží pomáhat ambasády západních zemí, které mají v Kosovu rozhodující vliv. Zdaleka nejvíce klášteru pomáhá vlivný norský diplomat a velvyslanec Norska v Prištině, který je zároveň jedním z největších příznivců nezávislého Kosova. V minulosti silně loboval za uznání nezávislosti Kosova. Současnou rekonstrukci kláštera financuje EU spolu s norskou vládou, srbská vláda se na jejím financování podílí spíše formálně.
Někomu by se takováto situace mohla zdát nelogická. Ve skutečnosti je však tato politika Západu logická. Západ totiž nechce etnicky čisté albánské Kosovo. Západ chce, aby se Kosovo stalo moderní evropskou multikulturní zemí. Západní mocnosti podpořily vyhnání většiny Srbů z Kosova, ale nepočetná srbská menšina, která na Kosovu zůstala, už západu nijak nevadí. Jedná se totiž již jen o malou menšinu, která nijak nemůže ohrozit projekt nezávislého Kosova. Cílem západu je zbylé Srby integrovat do Kosovského státu a učinit z nich „loajální občany“ Kosova. Tím chtějí přispět k přeměně Kosova na moderní multikulturní stát.
Vchod do hlavní části kostela.
I přes výše uvedená fakta je situace přímo v okolí kláštera mnohem složitější. Kosovo totiž není fungujícím státem a reálnou moc zde nemají státní úřady. Skutečnou moc mají v jednotlivých regionech Kosova tamní kmeny. Klanová sounáležitost je pro Albánce důležitější, než státní orgány a zákony. Albánci jsou asi posledním evropským národem, který si do značné míry zachoval kmenové uspořádání. A právě místní klany, které žijí v okolí kláštera Visoki Dečani, se vůči němu chovají nepřátelsky a to bez ohledu na příkazy kosovských úřadů z Prištiny, které se snaží klášteru pomoci. Lokální klanoví předáci jednoduše ignorují dané příkazy i zákony. Mnich Petr nám řekl, že to velmi připomíná situaci z doby osmanské nadvlády. I tehdy se velmi často stávalo, že sultán a osmanské úřady v Istanbulu vydávaly nařízení, jež měla chránit klášter i tamní Srby, avšak lokální turečtí hodnostáři nerespektovali sultánovy příkazy a dopouštěli se na klášteru bezpráví.
V současnosti jsou pro klášter ohromným problémem lokální média. Ta neustále šíří mezi místním albánským obyvatelstvem nenávistnou propagandu vůči klášteru. Zcela iracionálně obviňují klášter ze všeho špatného, co se v jejich kraji děje. V celém Kosovu panuje velká nezaměstnanost a ekonomická i sociální situace je velmi špatná. Aby místní kosovsko-albánští politici odvedli pozornost obyvatelstva od těchto skutečných problémů propagují raději skrze media nenávist vůči klášteru a jeho mnichům. Místní Albánci se tak často soustředí na nenávist vůči klášteru a Srbům, namísto aby se raději obrátili proti vlastním politickým elitám, které jsou spoluodpovědné za špatnou ekonomickou situaci. Mnich Petr nám říkal, že se klášter snaží navázat s místními Albánci přátelské vztahy, což je vzhledem k nenávistné propagandě velký problém. Opakovaně se ale stalo, že někteří mladí Albánci, vychovaní nenávistnou propagandou navštívili klášter a na vlastní oči se přesvědčili o tom, že mniši k nim mají přátelský vztah. Zcela po té změnili názor a jejich postoj ke klášteru je od té doby pozitivní. Bohužel má ale i přesto nenávistná propaganda nadále velký vliv na většinu místních Albánců. Mnich Petr si posteskl, že by všichni mniši z kláštera nejraději žili s Albánci v přátelství a svornosti. Rádi by pomohli lokálním albánským úřadům v rozvoji kraje. Klášter by šlo využít jakožto významnou památku i náboženské poutní místo k rozvoji turismu, což by pomohlo místní ekonomice a jednalo by se o velmi pozitivní věc jak pro tamní Albánce, tak i pro klášter. Bohužel lokální albánští klanoví předáci takovou spolupráci odmítají.
Mniši pevně doufají, že italské jednotky KFOR budou nadále chránit jejich klášter. Kosovská vláda totiž chce, aby ochranu kláštera převzala kosovské policie, tak jako se to již stalo u ostatních srbských svatostánků. Mniši ale nemají v místní kosovskou policii velkou důvěru. Ta je totiž primárně pod vlivem místních klanů. Mnich Petr nám vyprávěl, že jeden z velitelů místní policie má ke klášteru velmi pozitivní vztah i přesto, že je Albánec. Rád by mnichům nějak pomohl, ale nemůže dělat nic proti vůli místních klanů a to i přesto, že je vysokým policejním důstojníkem a navíc je na jeho straně zákon.
Společně s mnichem Petrem.
Islám a katolicismus na Kosovu a Metohiji
Pro tzv. „nezávislé Kosovo“ je zcela příznačný je fakt, že kosovská ústava i řada zákonů byla vypracována na západě v angličtině a teprve pak byly přeloženy do albánštiny. Jak je všeobecně známo, kosovskou politickou elitu tvoří mafiánské struktury z řad někdejších velitelů UČK, které se od začátku okupace Kosova nesmírně obohatily. Ve skutečnosti je však Kosovo pouhým protektorátem Washingtonu a amerického ambasadora tamní politici na slovo poslouchají. Kvůli velmi špatné ekonomické situaci nevidí mnozí Albánci na Kosovu žádnou perspektivu, mladí proto často odcházejí za prací do zahraničí, a nebo se v horším případě zapojují do mafiánských struktur. V souvislosti s válkami v Libyi a Sýrii se začal s podporou západních tajných služeb propagovat mezi albánskými radikály islamismus. Cílem bylo získat dobrovolníky a žoldáky pro dané války. Na Kosovu se tak objevil islamistický extremismus, který ovšem nemá s opravdovým islámem nic společného. Díky velké bídě se podařilo západním tajným službám naverbovat jistý počet žoldáků pro dané konflikty.
Když byl ovšem Washington na podzim loňského roku nucen upustit od plánovaného útoku na Sýrii, přestal podporovat islamismus na Kosovu a nařídil kosovským úřadům, aby začaly tamní islamisty pronásledovat. Kosovská vláda i policie se v současnosti snaží islamistické radikály co nejvíce potlačit. Jen pár dní před naším příjezdem tak např. došlo k velké policejní akci, během níž bylo zatčeno několik desítek příznivců islamistického extrémismu. Pro lepší pochopení dodejme, že se nejedná o teroristy. Na Kosovu má islamistický extremismus podobu myšlenkového proudu a nikoliv terorismu. Naštěstí je však islamistický extremismus jen marginálním jevem, proti kterému kosovsko-albánský režim bojuje. Zajímavostí je, že příznivci islamismu jsou dokonce placeni za to, aby se oblékali v duchu dané ideologie (tj. aby muži měli plnovous a ženy se zahalovaly), na taková individua jsme ovšem prakticky nikde nenarazili. Albánské ženy a dívky se oblékají moderním západním způsobem a zahalených žen jsme viděli jen naprosté minimum. Velmi často, zde narazíte na Albánku v minisukni, ale na Albánku s šátkem na hlavě zde narazíte jen zcela výjimečně. Mezi mladými Albánci se ve městech šíří moderní západní styl života, tudíž dnes již Albáncům značně klesá porodnost a šíří se i negativní stránky západního životního stylu, jako např. konzumace drog.
Jak jsme se později dozvěděli, snaží se kosovsko-albánský režim co nejvíce zdůrazňovat sounáležitost Kosova s Evropou. Proto se snaží zdůrazňovat katolickou stránku albánské identity a naopak upozaďují islám. To vše bez ohledu na to, že na Kosovu tvoří mezi Albánci katolíci jen několik málo procent populace, ostatní kosovští Albánci jsou muslimové. Pro úplnost dodejme, že jinak je tomu v samotné Albánii. Zde je mezi Albánci podstatně větší počet křesťanů (ať už katolíků či pravoslavných) než mezi kosovskými Albánci. Zdůrazňování katolické identity se projevuje např. tak, že v celém Kosovu se velká úcta vzdává matce Tereze, která byla původem Albánka, staví se jí sochy a pojmenovávají se dle ní ulice. Stejně tak se ohromná úcta vzdává albánskému národnímu hrdinovi Skanderbegovi, jenž byl křesťan, který stál v 15. století v čele albánského boje proti tureckým uchvatitelům. I jemu se staví sochy a ulice nosí jeho jméno. V samotné Prištině se buduje velká katolická katedrála, obdobně velká mešita se postavit nesmí. Když se albánsko-kosovští politici účastní katolických bohoslužeb při oslavách křesťanských svátků, informují o tom kosovská média, avšak když se účastní oslav muslimských svátků, media mlčí. Samotná kosovská prezidentka Atifete Jahjaga pak prohlásila, že Albánci během dějin bránili křesťanskou Evropu před osmanskými Turky. Tyto informace dobře charakterizují kosovský „stát“.
Vřelé přijetí naší delegace probíhalo v komplexu kláštera.
Další problémy západního Kosova a Metohije a vztahy s Albánci
Dozvěděli jsme se také další zajímavosti o Kosovu i samotném klášteru. Možná úplně nejhorším obdobím v dějinách kláštera byla vláda Titova komunistického režimu. Komunisté totiž klášteru znárodnili jeho velký majetek, který představoval několik stovek hektarů půdy, lesů a polí. Navíc komunisté klášter odebrali mnichům a svěřili jej světským správcům, historikům, takže z něj prakticky udělali muzeum, respektive jen historickou památku, která již nesloužila duchovnímu a církevnímu účelu. Klášter byl vrácen zpět mnichům a pravoslavné církvi po pádu komunistického režimu. Ovšem majetek klášteru vrácen nebyl. V současnosti klášter vlastní jen 30 hektarů půdy, kterou obdělávají mniši spolu se svými pomocníky. I o tuto půdu se je však místní Albánci snaží připravit a tak o ni musí vést klášter soudní spor. Mniši by byli rádi, kdyby jim byl vrácen veškerý majetek, zabavený komunisty, avšak šance, že k tomu dojde je minimální.
Vzhledem k tomu, že mniši žijí v kraji, v němž je pro Srby nadále špatná bezpečnostní situace, ptali jsme se, zdali nemají strach žít v takových podmínkách. Mnich Petr nám vysvětlil, že strach mají jedině ze hříchu, nikoliv však ze smrti. Z jeho slov byla cítit nesmírná zbožnost a hluboká oddanost k Bohu. Řekl nám, že smrt pro ně nepředstavuje konec, nýbrž naopak začátek nového života na onom světě. Mniši sice žijí v podmínkách na Kosovu těžkým a nejistým životem, avšak jejich neochvějná láska k Bohu je naplňuje štěstím a spokojeností. Jsou smířeni s těžkými životními podmínkami, neboť si uvědomují, že situace na Kosovu byla pro Srby těžká téměř po celou historii. Srbové zde byli utlačování či diskriminováni jak během osmanské nadvlády, tak i během obou světových válek, komunistického režimu a tento útlak pokračuje i dnes, kdy je Kosovo prakticky protektorátem USA. Proto jsou mniši připraveni na těžký život v podmínkách okupace. Vedle péče o svatyni se snaží také pomáhat srbským enklávám a pečovat o to, aby měli Srbové i srbské svatyně na Kosovu co nejlepší podmínky pro existenci.
Soužití národů krásně dokládá i většina směrových tabulí.
K srbsko-albánským vztahům nám mnich Petr mimo jiné také řekl, že v mnoha částech Kosova byly tyto vztahy před válkou dobré. Výrazně se však zhoršily po válce. Vůči Srbům se nejhůře chovají Albánci, kteří se teprve po válce přistěhovali do Kosova z Albánie. Naopak řada starousedlých Albánců, kteří na Kosovu žijí již po staletí, měla se Srby před válkou korektní a často bezproblémové vztahy. Mnich Petr nám říkal, že např. v jednom z nejvýznamnějších měst na Kosovu – Prizren panovaly před válkou relativně dobré vztahy mezi Albánci a Srby. Když pak během protisrbských pogromů z roku 2004 útočili tamní albánští extrémisté na srbské památky, byli pachateli těchto útoku nejčastěji Albánci, kteří se přistěhovali z Albánie a nikoliv starousedlí Albánci.
Naše návštěva kláštera včetně přátelského posezení u vynikající kávy a snad ještě lepší rakije trvalo celé dopoledne. Srdečný rozhovor s mnichem Petrem byl nesmírně zajímavý, dozvěděli jsme se tak bezpočet důležitých a nových informací. Z tak přátelského a příjemného prostředí se nám vůbec nechtělo pryč. Už byl ale nejvyšší čas vyrazit na cestu, dle domluvy jsme měli jet do základní školy ve městě Orahovac, kde jsme předali humanitární pomoc dětem i škole. Podrobnosti o tom i o situaci v tamní srbské enklávě se dozvíte v dalším díle naší reportáže. O tom, že situace v okolí kláštera Visoki Dečani je nadále problematická, svědčí také událost, k níž došlo jen pár dní po našem odjezdu. Skupina albánských extrémistů totiž pomalovala zdi v okolí kláštera protisrbskými šovinistickými nápisy.
Máme jasno!