Návštěva památek Pečka patrijaršija a Visoki Dečani
Pečka patrijaršija
Jedná se o klášterní komplex a oficiální sídlo srbské pravoslavné církve, přičemž její faktické sídlo je pochopitelně v Bělehradě. Klášterní komplex byl vybudován ve 13. a 14. století, jedná se o památku zapsanou na seznamu UNESCO. Původně se jednalo o mužský klášter. Komunistický režim ovšem mnichy z kláštera vyhnal a později do kláštera přišly jeptišky a od těch dob se jedná o nejvýznamnější ženský klášter srbské pravoslavné církve. Vstoupila do něj řada významných žen, např. bývalá manželka někdejšího srbského prezidenta Borise Tadiće či matka jednoho z nejbohatších a nejvýznamnějších srbských oligarchů Bogoljuba Kariće. Toto krásné místo je poměrně hojně navštěvováno, vedle Srbů a cizinců z řad KFOR a dalších mezinárodních misí jej v poslední době začali opět navštěvovat také Albánci. Ačkoliv jsou kosovští Albánci z velké většiny muslimové, velká část z nich měla klášter vždy ve velké úctě a před válkou jej často navštěvovali a dokonce se v něm také modlili (ačkoliv se to někomu může zdát zvláštní, na Balkáně se nejedná o nic neobvyklého). Po válce a začátku okupace tyto návštěvy ustaly. V poslední době však začaly klášter navštěvovat exkurze albánských školáků z okolí. Jeptišky nám s radostí popisovaly, jak jedna taková návštěva proběhla. Albánští školáci byli z kláštera nadšení a nakonec se natolik osmělili, že se v něm i modlili, samozřejmě svým muslimským způsobem, což ovšem jeptiškám pochopitelně nijak nevadilo. Doufejme, že podobných projevů pochopení a tolerance bude ve vzájemném soužití Srbů a Albánců na Kosovu přibývat.
Chrám Pečka patrijaršija.
Fresky uvnitř chrámu.
Klášterní zahrada.
Ptali jsme se jeptišek rovněž na bezpečnostní situaci v okolí. Omluvily se nám s tím, že na toto téma mají od vedení církve zakázáno mluvit. Řekly nám, že Informace na dané téma se můžeme dozvědět v mužském klášteře Visoki Dečani. Mniši totiž mají na rozdíl od jeptišek povoleno mluvit na dané téma. Důvodem je to, že muži se pochopitelně vyznají v politických tématech lépe než ženy a tak jsou lépe připraveni odpovídat na záludné a často i zákeřné otázky novinářů. V minulosti se totiž opakovaně stalo, že jeptišky poskytly novinářům rozhovory, které pak byly zneužity k protisrbské kampani. Proto mají jeptišky zakázáno mluvit na dané téma. Mniši jsou v tomto směru obezřetnější a vědí jak odpovídat novinářům tak, aby jejich slova nebyla zneužita, překroucena či vytržena z kontextu.
Hlavní vstup do klášterního komplexu.
Klášterní budovy.
Visoki Dečani
Naší další zastávkou byl právě klášter Visoki Dečani. Jedná se rovněž o památku zapsanou na seznamu UNESCO, pocházející z první poloviny 14. století. Jak Visoki Dečani tak i Pečskou patrijaršiji jsme navštívili už poněkolikáté a pokaždé jsme krásou obou míst fascinováni. Vedle nádhery kulturní na nás neméně stejný dojem pokaždé udělá také nesmírná duchovní síla těchto svatých míst. Oproti našim předchozím misím jsme tentokrát neměli moc času na posezení s místními velmi přátelskými mnichy a tak jsme brzy zamířili zpět do vesnice Velika Hoča v níž jsme ubytovaní.
Před klášterem.
Rodiny jimž jsme pomáhali vloni a krásné projevy vlastenectví v srbské škole
Večer ve Velike Hoči jsme uspořádali spolu s našimi přáteli z dalších zemí i s místními Srby hostinu na rozloučenou, neboť se jednalo o poslední večer naší mise, následujícího dne jsme se již všichni chystali domů. Vedle naší české mise probíhala souběžně také mise našich přátel z Německa a dalších zemí. Evropská fronta solidarity pro Kosovo má totiž aktivisty v řadě zemí světa a námi pořádané mise jsou často mezinárodní. Naší české mise se účastnil také jeden náš polský kamarád. Němci organizované mise se účastnili také naši přátelé Arabové, Italové, Belgičané a Španělé. Tato druhá mise podporovala především srbské školy v Orahovci, poslednímu srbskému dítěti v Prizrenu Milici a také rodiny Šapić a Lukić, žijící v okolí Orahovce. Těmto rodinám, Milici i dané škole, jsme v loňském roce pomáhali také my, spolu s naším německým kamarádem. Informace o tom si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE a ZDE.
Návštěva rodiny Lukić.
…
Následujícího dne jsme vyrazili na cestu zpět. Nejprve jsme spolu s našimi přáteli z druhé mise navštívili školu ve Velike Hoči i rodinu Lukić. Velmi nás potěšilo, když jsme zjistili, že rodina Lukić je na tom konečně výrazně lépe než v loňském roce. Jedná se o mladý manželský pár se dvěma malými dětmi. Zatímco vloni žili s rodiči a dalšími příbuznými ve stísněných prostorách malého a starého domu, dnes již mají svůj vlastní nový dům a to i přesto, že nemají práci, kvůli vysoké nezaměstnanosti, jež na Kosovu panuje. Otec rodiny Darko Lukić se kvůli velké bídě rozhodl obrátit o pomoc tam, kde by to možná mnozí nečekali. Požádal o pomoc kosovsko-albánskou vládu v Prištině. Ta má totiž také program na pomoc Srbům, kteří žijí ve velké chudobě. To pochopitelně nedělají kvůli lásce k Srbům, ale proto, aby Kosovo představili jako moderní a multikulturní zemi. Kosovská vláda tak rodině Lukić zaplatila stavbu nového domu, kterou provedla albánská firma. Nábytek do domu opatřila dánská nevládní organizace, která pomáhá uprchlíkům, mezi něž se řadí také rodina Lukić, jejíž chudoba je právě následkem války. Darko Lukić nám řekl, že dle jeho názoru by kosovská vláda pomohla také řadě jiných srbských rodin. Mezi Srby v enklávách na Kosovu však stále z pochopitelných důvodů panuje nedůvěra vůči kosovské vládě a předsudky vůči Albáncům a tak se jen málokteří Srbové obrátí o pomoc na kosovskou vládu. Rovněž nám řekl, že je třeba zapomenout na hrůzy války a snažit se rozvíjet mírové soužití Srbů a Albánců. Samotná rodina Lukić má mezi Albánci také přátele a tudíž je vidět, že srbsko-albánské vztahy mohou být naštěstí také pozitivní a mírumilovné. Doufejme, že takovýchto mírových příkladů vzájemného soužití bude přibývat.
Dárky pro děti.
Pravoslavná výzdoba každého srbského domu.
Ve škole ve Velike Hoči nás nadchlo silné a horoucí vlastenectví tamního učitelského sboru. Je vidět, že se jedná o ty nejlepší kantory, kteří ze svých žáků vychovají hrdé srbské vlastence, oddaně milující svoji otčinu. Děti nám na rozloučenou zazpívaly krásné vlastenecké písně o lásce k jejich rodnému kraji. Autorem těchto písní je přitom jeden z tamních učitelů. Obzvláště naši přátelé ze zahraničí byli tímto krásným projevem vlastenectví nesmírně nadšeni a náš německý kamarád, který vede druhou misi, po celou dobu silně plakal dojetím. Nebylo to poprvé, na Kosovu byl náš německý kamarád opakovaně natolik dojat vlastenectvím, zbožností, ale i těžkou situací tamních Srbů, že se častokrát neubránil nejvřelejším projevům svých citů a několikrát plakal dojetím.
Děti zpívající vlastenecké písničky.
…
Podpora válečného invalidy Duško Pejaka a závěr
Dále jsme v cestě pokračovali již samostatně. Neopomněli jsme navštívit památník na Gazimestanu, místo památné bitvy na Kosově poli z roku 1389, jež je jedním z nejvýznamnějších mezníků srbské historie. Poté jsme zamířili do Kraljeva, abychom již tradičně podpořili srbského hrdinu, veterána a válečného invalidu Duško Pejaka. Ten žije v opravdu hrozivých podmínkách, stará se o něj jen jeho stařičká a nemocná maminka. Naši pomoc tudíž opravdu nutně potřebuje. Více se o jeho smutném osudu můžete dočíst ZDE. Věnovali jsme mu 50,- euro, velkou většinu naší finanční pomoci jsme totiž využili na pomoc škole a rodině. Duško Pejak i jeho maminka byli opět nesmírně nadšení a dojatí z naší návštěvy. Téměř nikdo je totiž nenavštěvuje ani jim nepomáhá. I přes své velmi skromné možnosti nám opět připravili bohaté pohoštění, ačkoliv jsme je samozřejmě dopředu prosili, aby nám nic takového nepřipravovali. Součástí srbské, balkánské a všeobecně orientální tradice je ovšem zvyk, vždy hosty co nejvíce pohostit, jak jen to jde.
Text na památníku v Gazimestanu.
Na závěr bychom Vám velmi rádi poděkovali naším jménem i jménem všem, kterým jsme pomohli, za vaše příspěvky (ať už finanční nebo materiální), které jste věnovali do této naší sbírky. Celkem se nám díky Vám podařilo shromáždit 720,- euro. Doufáme, že nám stejným způsobem pomůžete realizovat také další sbírku. Rovněž se omlouváme, že poslední díly našeho reportu zveřejňujeme až teď, ale přemíra našich povinností nám znemožnila dopsat report dříve. Naši bratři Srbové stáli vždy v dějinách při nás a pomáhali nám, proto je na čase, abychom teď, když jim je nejhůř, pomáhali my jim.
Česko-Srbsko-Polské přátelství.
Kosovo je Srbsko!