Mise na Kosovo a Metohiji 2015 - 1. díl

Za dobu, kterou naše humanitární organizace působí, jsme společně s našimi zahraničními přáteli dokázali několikrát pomoci srbské škole v jižní části Kosova ve Štrpcích, rok aktivně pomáháme další chudé srbské škole v Orachovci a letos jsme přidali do našeho solidárního programu již třetí školu učící srbské děti, a to ve východní části Autonomní oblasti Kosovo a Metohije. O našich aktivitách jistě víte z našich předešlých reportů, a tak vám bude známo, že naši činnost podporují nejen aktivisté z Čech, Moravy, ale také z Německa, Itálie, Polska, Slovenska, Španělska, Sýrie, Belgie, Francie, Finska a dalších zemí, jejichž zástupci se v minulosti na naší činnosti podíleli. Letošní rok jsme si mohli díky řadě organizačně schopných lidí a také díky vybraným prostředkům dovolit podpořit naráz dvě základní školy, tři chudé srbské rodiny, těžce nemocnou stařenku a válečného veterána Duška Pejaka.
Naši misi jsme tedy rozdělili na dvě části, abychom v relativně krátkém čase stihli tento náročný úkol. Nesmíme zapomenout, že naše činnost je významně podporována vámi, jednotlivými vlastenci a patrioty, kteří stejně jako my pevně věříte v srbské kořeny právě na Kosovu a Metohiji. Díky vám jsme byli po celý rok doslova bombardováni ošacením a dalšími dary, které jsme přivezli těm nejpotřebnějším. S blížícím se datem odjezdu přicházely na náš účet i finanční dary, díky kterým jsme hlavně pomáhali srbským dětem ve školách, které jsme letos navštívili.

Bělehrad

Prvním předpokladem byl řádně naplánovaný program celé naší mise. Díky zkušenostem z předchozích let jsme byli již na ledacos připraveni. Proto jsme se na odjezd připravovali ve větším klidu a již jako kovaní humanitární pracovníci jsme balili auto ošacením, hygienickými potřebami, hračkami, ale také sladkostmi především pro děti. Na cestu jsme vyrazili v sobotu začátkem září v pozdních večerních hodinách z moravské metropole a společně s našim kolegou z Polska jsme pokračovali po dálnicích až jsme v ranních hodinách dorazili do Bělehradu.

EFSK podruhé u hrobu Milice Rakić.

První zastávka byla časně ráno na hřbitově v Batajnici, jež je předměstím Bělehradu, kde jsme stejně jako vloni položili věnec za naši organizaci na hrob Milici Rakić. O této dívence, která musela zemřít díky „humanitárnímu“ vraždění jednotkami NATO jsme referovali již minule. Po zapálení svíčky a minutě ticha jsme se vydali do centra metropole. Tam jsme se po dopoledním odpočinku a nutném občerstvení vydali na „kontrolu“ centra města a místních památek. Po krátké procházce v Knez Mihajlově ulici, centrální městské promenádě, jsme se došli k historické budově srbského parlamentu, před kterým se shodou okolností zrovna nacházela tryzna v podobě mnoha transparentů s fotkami obětí zemřelých při bránění srbského území v letech 1998 – 1999. Každý z transparentů tvořila nekončící řada fotografií civilistů, policistů i vojáků, s uvedením data a místa úmrtí nebo údajem, že zmizeli beze stopy. Velká část obětí z řad civilistů přitom zemřela rukou teroristů z UČK již v roce 1998, tedy dlouho před začátkem bombardování Srbska, přičemž se nejednalo pouze o Srby, ale i o Albánce, většinou pracující pro státní úřady.

Zločiny UČK – NATO agrese.

Hrdinové Srbska.

Křivd bylo plno.

Nedaleko od budovy parlamentu jsme se krátce zastavili i u památníku všem dětským obětem zabitým při agresi NATO. Do konce září by u tohoto památníku s nápisem „byly jsme jenom děti“ měl být instalován i pomník výše zmiňované Milici Rakić, která byla nejznámější dětskou obětí bombardování. Podle oficiálních statistik srbské vlády bylo ze strany vojsk NATO zabito nejméně 89 dětí.

Pomník věnovaný bombardovaným dětem.

Naše kroky následně směřovaly k bělehradské pevnosti, nacházející se nad ústím Sávy do Dunaje – ke Kalemegdanu. Po cestě jsme však ještě prošli kolem bělehradského vlakového a autobusového nádraží, kde se momentálně nachází ještě jedna dříve nevídaná zajímavost. Jedná se o stanové městečko (podle newspeaku bruselských politiků hotspot) obsazené migranty, kteří se přes Srbsko vydali na cestu do západní Evropy. V Bělehradu obsadili především park (dnes už bývalý, neboť veškerá zeleň zde pod přívalem migrantů zmizela) u autobusového nádraží.

Na samotném Kalemegdanu je kromě architektonických aspektů a krásného výhledu na město zajímavá rovněž venkovní expozice vojenské techniky, mezi kterou se nachází i, pro našince zajímavý, původně československý tank LT vz. 35, který se celosvětovně dochoval pouze v několika jednotkách kusů.

Výhled z pevnosti.

Nedaleko od shromaždiště migrantů se na Náměstí Republiky koná shromáždění vystupující proti přílivu uprchlíků a politice současné vlády. Celý akt začíná modlitbou za srbský národ a jeho budoucnost. Z mnohých proslovů pociťujeme jednoznačné sžití s ruským národem. Na shromáždění promluvila rovněž účastnice naší mise, původem ze Sýrie, která ve svém proslovu přítomné seznámila s tím, že velká část migrantů pocházejících ze Sýrie jsou dezertéži ze syrské armády a lidé, kteří jdou pouze za ekonomickým prospěchem, kdy by si za peníze, které investují do převaděčů, mohli pořídit dům v části Sýrie, kde se nebojuje. Srbští demonstranti pak souhlasným potleskem ocenili především paralely mezi úlohou západních zemí v syrském konfliktu a jejich úlohou v konfliktu na Kosovu.

Postoj Bělehradu je jasný.

Večer se potkáváme s našimi přáteli z mládežnické organizace Srbské radikální strany a dalších vlasteneckých organizací a čekáme do příjezdu druhé části naší mise. Společně pak při večeři pilujeme detaily naší letošní mise a v nočních hodinách odjíždíme směrem na Kosovo.

Jedna z ´památek´ na humanitární pomoc.

Příjezd do Velike Hoči

V časných ranních hodinách přijíždíme k administrativní linii v severní části Kosova, kde nás nemile překvapí výskyt šiptarské policie, která tu v minulých letech nebývala. To znamená naproti předešlým rokům v první řadě zaplatit poplatek za pojištění vozidla. Dalším problémem, který možná způsobila i naše náklonnost k Srbsku, je neuznání platného občanského průkazu, takže ti z nás, co neměli cestovní pas, museli na dlaň „policisty“ dát úplatek třiceti euro. Po tomto zdvořilém přivítání pokračujeme dále do severní části Kosovské Mitrovice, kde se naše mise rozděluje na dvě části. Naše posádka tedy po krátké procházce k mostu „Míru“ vyjíždí na vyvýšeninu nad městem, kde je místní kostel tyčící se nad všechny minarety a panelové domy v albánské části města.

Dominanta města.

Po krátkém zastavení a rozjímání pokračujeme přes Prištinu do Gračanice, kde prvotně navštěvujeme nám již známý klášterní komplex i se starobylým chrámem. Pak už jen kupujeme místní simkartu pro lepší komunikaci s místními a pokračujeme do vesnice, kde býváme každoročně ubytováni – do Velike Hoči. Na výše zmiňovaných transparentech před bělehradským parlamentem se bohužel nacházelo i několik zavražděných a zmizelých občanů této vsi, a především sousedního města Orachovac, kde se za války nacházela početná skupina bojovníků teroristické UČK, která má na svědomí řadu životů místních srbských civilistů. Tento pohostinný kraj v Metohiji je nám dosti blízký a rádi se sem vracíme. Mnozí z nás již říkají, že je to jejich druhý domov. Pokaždé nás přivítají dobročinní lidé s otevřeným srdcem. Za symbolický milodar vždy dostaneme ubytování, najíst a napít. Ráj na zemi!