Dalším cílem našeho putování po Kosovu bylo město Prizren ležící na jihu Metohije. Vyrazili jsme do něj hned ráno, neboť na daný den jsme měli plný program. Po příjezdu jsme byli okouzleni krásou tohoto města. Jedná se bezesporu o nejkrásnější město na Kosovu. Na rozdíl od ostatních kosovských měst si totiž zachovalo svůj historický orientální ráz. Namísto výškových budov tak v centru Prizrenu narazíme na malebné orientální domy, úzké ulice a krásné kavárny. Prizren má slavnou historii a ve středověku byl po jistou dobu hlavním městem srbského státu. Dnes má Prizren na 85 000 obyvatel, velkou většinu tvoří Albánci, ale vedle nich zde žije také téměř 9 000 Turků a 5 000 Bosňáků. Tito prizrenští Bosňáci jsou ve skutečnosti srbští muslimové, kteří ztratili svou srbskou národní identitu a v nedávné době se začali hlásit k bosňácké národnosti. Před válkou nebyli vztahy mezi křesťanskými Srby a Albánci v Prizrenu tak špatné. Výrazně se zhoršily až se začátkem okupace. Přispěli k tomu také Albánci ze samotné Albánie, kteří se začali do Prizrenu po válce stěhovat. Ti jsou k Srbům mnohem víc nepřátelští, než albánští starousedlíci z Prizrenu. V roce 1999, kdy začala NATO okupace, bylo z Prizrenu vyhnáno na 10 000 tamních Srbů. Ve městě zůstalo jen několik stovek Srbů a i ti byli vyhnáni v roce 2004. Někteří se sice později vrátili, celkem však dnes žije v Prizrenu jen několik málo desítek Srbů. Jedná se přitom o staré lidi, žádní mladí Srbové bohužel v Prizrenu nezůstali. Až na jednu jedinou výjimku.
Setkání s Evicou Djordjević, její dcerkou Milicou a ´strážným andělem´ Ademem.
Milica – poslední srbské dítě v Prizrenu
Tou je statečná mladá žena Evica Djordjević a její malá dcerka Milica. Ta je posledním srbským dítětem v Prizrenu. Rozhodli jsme se je proto navštívit a alespoň symbolicky jim pomoci. V Prizrenu jsme se nejprve setkali s naším přítelem Zvonkem Mihajlovićem. Ten byl naším hostitelem ve Štrpcích během naší loňské mise. Jedná se o někdejšího poslance srbského parlamentu a bývalého předsedu srbské samosprávy okresu Štrpce. Zároveň je předsedou krajské organizace Srbské radikální strany na jihu Kosova a Metohije. Ten nás seznámil s Evicou a její dcerkou Milicí a společně nás provázeli městem. Evicu a její desetiletou dcerkou Milici doprovázel jejich rodinným přítel děda Adem. Ten je Goráncem, což je specifické etnikum, tvořené srbskými a slovanskými muslimy. Vzhledem k tomu, že Evica a Milica žijí v Prizrenu samotné a bez příbuzných, Adem jim již celé roky pomáhá a nahrazuje jim rodinu. Všude je doprovází a zajišťuje tak, aby Milica a její maminka nezažívaly žádné nepříjemnosti či diskriminaci kvůli své srbské národnosti. Bez jeho pomoci by patrně Evica a Milica v Prizrenu žít nemohly. Adem má rád Evicu jako vlastní dceru a Milici jako vlastní vnouče. Adem má šest vnoučat, avšak Milici má rád stejně jako svá vlastní vnoučata.
Adem.
Evica nám vyprávěla svůj životní příběh a mluvila také o tom, jak se jí a její dceři žije v Prizrenu. Evica pracovala před válkou ve školství jako psycholog. Od začátku západní okupace ale nemůže, kvůli své srbské národnosti, najít žádnou práci. Ona i Milica tak žijí prakticky jen z humanitární pomoci. Evica byla v roce 1999 krátce po začátku okupace zadržena příslušníky UČK a to i přesto, že byla civilistou a neměla s konfliktem nic společného. Vojáci UČK se k ní chovali velmi hrubě a hrozilo, že přijde o život či v nejhorším případě dokonce i o čest, nakonec se jí však naštěstí nic vážného nestalo a byla brzy propuštěna domů. Do další velmi nebezpečné situace se dostala v roce 2004, kdy došlo v celém Kosovu k protisrbským pogromům. Tehdy musela Evica z Prizrenu uprchnout a hledat útočiště na základně KFOR. Po uklidnění situace se pak vrátila do svého rodného města. Jejich životní příběh vyšel i v srbských médiích v deníku Politika a přečíst si ho můžete ZDE. Její bratr bojoval ve válce na Kosovu a tak v Prizrenu nemohl zůstat a musel hned po skončení války odejít do Srbska.
Společně s přáteli z Prizrenu.
V posledních letech se situace v Prizrenu velmi zklidnila. Několik desítek Srbů, kteří v Prizrenu zůstali, v něm dnes žijí prakticky bez problému a to včetně Evice a malé Milice. Srbové, kteří do Prizerenu přijíždějí, aby navštívili srbské památky, se po městě mohou také pohybovat zcela bez problémů. Zásadním problémem Evice je však to, že kvůli své národnosti nemůže najít práci. Ostatní Srbové, kteří žijí v Prizrenu, jsou vesměs penzisté. Evici však také znepříjemňují život její albánští sousedé, kteří žijí v bytě nad ní. Jedná se o mladý manželský pár, který se přistěhoval z Albánie. Způsobují hluk a často dokonce verbálně urážejí Evicu, kvůli její národnosti. Snaží se tak Evicu a její dceru vypudit z jejich bytu, ony však v žádném případě nechtějí opustit svůj domov. Na Evici jsme obdivovali její nezdolné vlastenectví a zbožnost. Právě hluboká víra, důvěra v Boha a láska k Bohu i vlasti pomáhají Evici celé roky žít v daných podmínkách. Evica je příkladem zbožné a hluboce věřící pravoslavné ženy.
Na druhou stranu je však třeba říct, že s řadou Albánců má naopak Evica dobré zkušenosti a mnozí Albánci se k ní i k její dceři chovali pěkně. Vzhledem k tomu, že je Milica jediným srbským dítětem v Prizrenu, vyvstal problém, když měla nastoupit do školy, neboť široko daleko není žádná srbská škola. Milica mohla začít chodit do místní bosňácké školy, neboť Bosňáci mluví také srbsky a jejich výuka tak probíhá v srbštině.1 Bosňácká škola se však neřídí školními osnovami Srbska a Evica chtěla, aby její dcera navštěvovala srbskou školu. V tom jí pomohl biskup Srbské pravoslavné církve na Kosovu. Ten zařídil, aby Milica dostala v Prizrenu svého soukromého srbského učitele, který ji učí všechny předměty dle srbských osnov. Politika bohužel rozděluje také děti a tak se s malou Milicí její albánští vrstevníci nekamarádí. Milica však naštěstí má alespoň jednu dobrou kamarádku, tou je místní bosňácká dívenka.
1 Samotní Bosňáci ovšem jazyk, kterým hovoří označují za „bosenský“.
Srbský učitel malé Milici.
Prohlídka nádherného Prizrenu
Také my jsme se rozhodli pomoci Milici a tak jsme jí věnovali balík školních pomůcek a sladkostí a k tomu také 30 euro. Milica nás poté, spolu se svou maminkou a Ademem, provedla svým městem. Nejprve však dodejme, že všechny srbské památky v Prizrenu a okolí byly zničeny albánskými extrémisty během protisrbských nepokojů v roce 2004. Tehdy albánští šovinisté zničili srbské kostely a kláštery a to i ty, jež byly postaveny ve středověku a nacházely se na seznamu památek UNESCO. V tomto řádění podporoval albánské extrémisty západ, včetně většiny jednotek KFOR. Konkrétně v Prizrenu za bezpečnost zodpovídali němečtí vojáci KFOR. Ti protisrbské řádění podpořili a albánským šovinistům dokonce dodávali benzín, který byl využit k zapálení srbských kostelů a klášterů. Na vysvětlenou dodejme, že toto řádění albánských extrémistů nebylo motivováno nábožensky, nýbrž etnicky. Svatostánky se staly cílem jejich útoku, neboť jsou srbským národním symbolem. V posledních letech však dochází k postupné obnově a rekonstrukci velké části srbských památek. Článek o genocidě v Prizrenu v roce 2004 a vypálení katedrály sv. Jiří můžete číst ZDE.
Ničení katedrály sv. Jiří v roce 2004 albánskými extrémisty. (zdroj: http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/besimi)
My jsme navštívili chrám sv. Jiří a chrám Bohorodičky Ljevišske. Právě chrám Bohorodičky Ljevišske byl postaven na počátku 12. století a nachází se na seznamu UNESCO. V roce 2004 byl vypálen albánskými extrémisty a v současnosti prochází pomalou rekonstrukcí. Bylo hrozné vidět stopy takového barbarství. Na druhou stranu i přes rozsáhlá poškození bylo stále vidět o jak velkolepý a krásný chrám se jedná. Ostatně se v Prizrenu zachoval nápis arabského architekta z doby turecké nadvlády, jenž obdivoval nezměrnou krásu daného chrámu.
Památka je stále obehnána ostnatým drátem.
Interiér chrámu se daří částečně opravovat.
Před chrámem Bohorodičky Ljevišské.
Evica a Milica nám v chrámu zazpívaly krásnou náboženskou píseň. Úchvatné bylo také vidět dědečka Adema, který se i přesto, že je muslim, v chrámu modlil spolu s Evicí a Milicí. Po té jsme se vydali na prohlídku prizrenského hradu, jenž se nachází na kopcích nad městem a z nějž se nám naskytl krásný pohled na město. Zde jsme si neodpustili focení s vlajkami a transparenty. Kvůli prosrbskému obsahu hesel na transparentech jsme si museli dát pozor, aby si nás nikdo nevšimnul. 🙂 Poté jsme se rozloučili s Milicí, Evicí i Ademem a vydali jsme se dál na cestu na návštěvu Goránců. O dalším velmi zajímavém pokračování naší mise i o tom, komu jsme dále pomohli, se dočtete v následujícím pokračování naší reportáže.
Pomník Velké Albánie nesmí chybět v žádném uloupeném městě.
Prizren je Srbsko!
Patrioti.
